Stavba, opravy a ladění varhan
 
 

          Nejnovější nástroj
           op.11 Napajedla chrám sv.Bartoloměje (II+P/ 30rej.)

       Příklady starších vlastních nástrojů (zleva doprava)
        op. 5   Opava, chrám sv. Ducha-chrámový koncertní nástroj (III+P, 34rej. )
         op. 2  Opava, soukr. koncertní pozitiv (I+P/ 4)
         op. 4, Brno, JAMU- cvičný nástroj (II+P/ 13)
         op. 3, Ostrava, konkatedrála Božského Spasitele- chrámový koncertní nástroj (III+P/ 42)

Prolog

Vážený návštěvníku,
     na tomto místě prezentace bývá umístěn firemní profil jakožto základní informace o tom, co shlédnete dále – a tak se i já tedy pokusím nastínit svůj přístup k tvorbě varhan (používané slovo „stavba“ nevystihuje dostatečně přesně podstatu této činnosti). Řídím se při ní tím, co by se dalo nejlépe charakterizovat jako celostní filozofie, která se kontinuálně a někdy i lopotně vyvíjela po celou dobu, po kterou varhanami žiji a to je už více než 35let. Na této cestě mi v počátcích hodně pomohlo studium varhanní hry a živá varhanická praxe, pak se už ale můj zájem plně koncentroval na varhany samotné, neboť ty svou komplexností a potřebou tvůrčího přístupu a odvahy naplňovaly mou potřebu realizovat dary, které mi – jak se domnívám – byly propůjčeny, abych je zhodnotil ku prospěchu všech.V celé historii vývoje varhan, od počátku až do ¹/₂ 19. století byla tvorba varhan výhradně autorskou záležitostí jediného Mistra varhanáře, který disponoval všemi potřebnými dovednostmi a měl k ruce své pomocníky. Po nástupu průmyslové revoluce se však narodila manufakturní a tovární výroba varhan, která s sebou přinesla dělbu práce a tím se ovšem ve většině případů vytratil duch, vtisknutý neopakovatelnou osobností autora. To jsem si uvědomil už dávno a proto jsem se na počátku své soukromé dráhy s plným vědomím možných rizik rozhodl jít cestou svých předchůdců, i když je to v dnešní době sebevražedné a všechny racionální důvody mluví proti ní.
Zcela samostatně by se dalo hovořit o problematice oprav, rekonstrukcí či restaurování varhan, protože každá z těchto oblastí má svoje specifika a je nesmírně přínosná, u tohoto typu prací si však nemohu  ani pomyslet na jakékoliv byť sebelépe míněné vylepšování. Nyní se však soustředím na oblast tvorby nových varhan, neboť ta je jaksi nejvíce otevřená k diskuzi a cítím se v ní nejkomplexněji využit.Fundamentem mé výše zmíněné "filozofie" je analýza vývojových etap varhan v historickém, regionálním, uměleckém a technickém kontextu s cílem extrahovat z tohoto obrovského množství informací intence, s jakými naši předchůdci v rámci svých možností realizovali své projekty a jako jeden z mnoha jejich následovníků cítím povinnost pokračovat v tomto směřování tak, aby kontinuita byla zachována. Tak jako oni, i já syntetizuji z těchto poznatků své koncepce, které zachovávají tradiční řešení a postupy tam, kde čas prokázal jejich účelnost a životaschopnost. Pokud však vykazují nedostatky, systémové chyby či jenom rizika problémů, hledám to nejlepší možné řešení, které mi současný stav technologií a materiálů nabízí – je důležité si uvědomit, že naprosto stejně postupovali i ti z mých předchůdců, jejichž dílo v čase obstálo a došli všeobecného uznání a obdivu – obvykle však až po smrti.

Protože historie má jakousi nutkavou vlastnost se opakovat, tak i já se stejnou "zarputilostí" trvám na svém nazírání na tvorbu varhan, i když kolem sebe vidím spíše okouzlení módní vlnou barokizujícího retrostylu s celým aparátem historických technologií a materiálů. Je to sice bezpečná cesta ke komerčnímu úspěchu , může však i svědčit o nedostatku odvahy a tvůrčí invence – jestliže historické nástroje vykazují po létech provozu systémové vady, budou je přece mít i jejich moderní kompiláty také! Snem každého objednatele je ale zcela určitě co největší životnost, spolehlivost a pokud možno žádné provozní náklady - to platilo v každé době a platí tedy i dnes. A právě z tohoto důvodu používám výhradně ocelové nosné svařované konstrukce, jejichž stabilita a životnost je bezkonkurenční a umožňují mi mnohem odvážnější koncipování nástrojů, než bych si dovolil u dřeva, které je navíc nevypočitatelné. Totéž pak platí např. i o věšácích větších píšťal. Varhanní skříň jako architektonický prvek pak tvoří oplášťení nástroje a nemá přímou vazbu na vnitřní systémy - nemůže je tedy nijak ovlivňovat. Najdou se o všem tací, kteří mi vytýkají že nemám rád dřevo, ale opak je pravdou: právě proto že ho ctím a chovám k němu respekt, používám ho tradičním způsobem tam, kde jsem si jist jeho spolehlivostí i třeba po staletí (dobrý generál se prý pozná podle toho, že nedává nesplnitelné rozkazy…), protože znám jeho možnosti a rizika. Ze stejného důvodu, i když disponuji téměř všemi systémy varhanní elektroniky z vlastní kuchyně (některé z nich i patentovatelné - je to koneckonců můj původní obor vzdělání), aplikuji je velmi obezřetně a pokud možno tak (je-li to možné), aby neovlivňovala základní funkčnost nástroje a byla tedy jakousi snadno nahraditelnou „bižuterií“ , kterou lze kdykoliv odpojit. V rámci výše zmíněné "filozofie" např. disponuji už od poloviny 4´ rejstříků ocelové věšáky a nikoliv málo stabilní rastry, zásuvky vzdušnic nejsou zhotoveny z tradičního dubu, ale ze sklolaminátu, který vydrží věky a je netečný ke klimatickým změnám. Píšťaly  4´ délky a kratší jsou individuálně vsazeny do kuželově vypálených sedel píšťalnic pro dosažení max. stability ladění, píšťaly hlubších poloh stojí na kostkách s regulací průtoku vzduchu, což ušetří mnoho problémů při intonaci na místě. Drátové prvky tónové traktury a osičky zhotovuji důsledně z nerezi, přestože výroba závitů je technologicky velmi náročná. Tyto, a mnohá další zdokonalení, vyplývající z každodenní praxe, s sebou ovšem nesou  obvykle vyšší nákladovost a pracnost - měly by se však během života nástroje vrátit tím, že nebude zapotřebí oprav a pakliže ano, měly by být snadné a finančně nenáročné. 
 Za mimořádně důležité považuji upřednostnit v základním konceptu nástroje vedení mechaniky před ostatními aspekty i za cenu konstrukčních komplikací, jakou je např. nutnost použití výsuvného podvozku (Op.1, Op.4) a současně zabezpečit co nejpohodlnější přístup ke všem zařízením a ladění. Dále je vždy pamatováno na opravitelnost, takže opotřebení podléhající díly jsou lehce demontovatelné….
Takto by bylo možné pokračovat třeba až do úplného odhalení celého firemního „know-how“ , což však není účelem tohoto prologu. Šlo mi především o nastínění mého úhlu pohledu na tvorbu varhan pro 21.století, která by měla mít svou svébytnou a orginální tvář, tak jako ji mělo doposud varhanářství v každém historickém období. Zároveň by ale mělo vykazovat znaky přirozeného a smysluplného vývoje varhan kupředu - základní poučka organologie přece praví: "varhany jsou jediným klasickým hudebním nástrojem, který nemá ukončený vývoj! "